O poznávání účinků a vlastností kávy se traduje řada legend.
Jedna z nich, která se udála kolem roku 850, hovoří o habešském pastevci koz Kaldim, který si povšiml, že jeho zvířata vždy neobyčejně ožijí, když se po celodenním pobytu na pahorkatinách napasou plodů z neznámého stále zeleného keře. Při bližším zkoumání rostliny objevil kávové bobule a také je ochutnal. O jejich příznivém účinku později hovořil i s opatem nedalekého kláštera a ten se je rozhodl vyzkoušet také. V posledním okamžiku přesvědčen, že povzbudivé účinky kávových bobulí jsou dílem samotného ďábla, zrna vhodil do ohně. Díky této náhodě snad poprvé došlo k částečnému upražení kávy a uvolnění jejích aromatických komponent. Vůně kávových zrn dovedla opata ke změně názoru a k rozhodnutí vyzkoušet kávu na mniších, žijících v klášteru. Při dalším experimentování s kávovými zrny přišel na myšlenku rozdrtit je a rozmíchat s vodou. K jejich překvapení je tento nápoj tak vzpružil, že necítili únavu ani ospalost, které je obvykle přepadly během recitace modliteb. Rychle zjistili, že spánek zaplašily právě tyto upražené bobule a začali je používat na povzbuzení mysli při rozjímání a také při noční stráži.
Jiná legenda z 13. století hovoří o šejku Omarovi z Jemenu, knězi a lékaři, který byl vyhnán z rodné Mokky pro neshody s panovníkem. Na cestě jihem Arabského poloostrova si náhodně uvařil odvar z bobulí keříčků, nacházejících se v okolí tábořiště. Byl velmi překvapen jeho stimulujícím účinkem. Při své další pouti tento nápoj často podával nemocným a v krátké době se o jeho léčivých schopnostech dozvěděl i vladař. Ten se rozhodl udělit mu milost a vyzval ho k návratu do země. Zde mu byl časem vystavěn i chrám a popíjení kávy se postupně stále více rozšiřovalo i v okolí panovníka.